Příběhy z nutriční poradny: O vědomém „hřešení“

Udržovat si celý život přiměřenou tělesnou hmotnost u těch z nás, kteří nemůžeme sníst cokoliv na to, abychom netloustli, obvykle vyžaduje směrování pozornosti do toho co, kdy, kolik a jak jíme. To vše pak v kombinaci i s dalšími vědomými kroky v oblasti pohybu, odpočinku, spánku, práce se stresory, emocemi atp.

Sama bych o tom mohla dlouze vyprávět. Nejsem typ člověka, který by nepřibíral a mohl jíst cokoliv, to vůbec ne. Na to, abych si udržovala přiměřenou hmotnost a optimální tělesné složení – tukovou tělesnou hmotu a aktivní tělesnou hmotu v normě, tedy aby jí nebylo ani málo (podváha) a ani moc (obezita), a zároveň bylo moje tělo optimálně živené, tak to vyžaduje hledání rovnováhy v tom, kolik a co jíst, do jaké míry sportovat a do jaké naopak odpočívat, jak moc se v jídle hlídat a do jaké míry pustit otěže…možná to sami znáte – může to být běh na dlouhou trať. Jedno je ale jasné, kam nebudu směrovat pozornost, tam to bude „pole neorané“, na druhou stranu příliš pozornosti, lpění a lámání přes koleno také není ta správná cesta. Jde o to, abychom našli kýžený balanc…

Osobně jsem si zažila období, kdy jsem na sebe byla v otázce životního stylu dost přísná, měla vůli a byla velmi disciplinovaná (tzn. šla jsem si zaběhat, i když jsem byla velmi unavená, byla striktní v jídle, i když jsem dlouho na něco měla chuť, dokázala jsem si v jídle neustále odpírat atd.). Ale život mě naučil. Vlastně jsou mi dávány vlastní zkušenosti právě v oblasti stravování, zdraví a životního stylu, abych o to lépe mohla skrz své zkušenosti lidi směrovat i v mé profesi. Takže i zažití zkušenosti v oblasti pevné vůle a nehřešení vzalo za své. Jednoduše tak, že tam, kde jsem si dlouho v jídle odpírala, tam to potom bouchlo a já snědla to, co jsem si odpírala, velmi zkratkovitě, rychle a s výčitkami. Nebo když jsem chodila pravidelně běhat i přes velkou únavu, tam se to posléze vyvážilo tak, že jsem třeba byla týden nemocná a „nuceně“ odpočívala, aby se to svezlo do potřebné rovnováhy. A těch zkušeností bylo i v mnoha jiných oblastech tolik, že teď už chápu, že tam, kde se to přehání, tam to bude – chce nechce – dorovnáno. 🙂

Od té doby „hřeším“ vědomě, ale ani slovo „hřeším“ není správně použité. Slovo „hřešení v jídle“ používám spíš proto, že je mezi lidmi používáno a každý si pod tím něco představí. Lépe bych to vyjádřila slovním spojením „vědomě si dopřeji“, protože už to neberu jako hřích, ale láskyplné gesto sama k sobě, když sladké obvykle nejím, ale pokud přijde ten správný okamžik, tak si ho ráda dopřeji. Ale není to pod nátlakem okolí „dej si“, nebo že se něco slaví a dát si dort je „normální“ nebo „slušnost“…, ale ve chvíli, kdy sama chci a sama si potřebuji sladké dopřát.

V dalším „Příběhu z nutriční poradny“ bych chtěla proto poukázat na příběh paní Andrey, která také hledala rovnováhu v tom, kdy si v jídle vědomě dopřát a kdy naopak ne, protože pochopila, že její chutě na sladké jsou otázkou buďto dosud žitých zvyků, aktuálních emocí, které potřebovala zajíst, nebo například příčinou toho, že ten den jedla nevyváženě a její tělo pak potřebovalo chybějící energii nebo živiny velmi rychle dodat…

…Paní Andrea je jednou z žen, která ve svých 46 letech došla k tomu, že se celý dospělý život snaží zhubnout, ale nikdy ne dlouhodobě úspěšně. Obvykle vždy nasadila nějakou dietu, zhubla, ale po pár měsících se jí hmotnost zase vrátila. A až po desetiletích štíhlejších a plnějších etap došla k uvědomění, že pokud nepřekope její zaryté stravovací návyky, názory a vzorce o stravování, nezačne řešit jiné životní problémy, které pak zajídá jídlem, tak si nikdy zhubnutou hmotnost neudrží.

Ono totiž často nestačí změnit jídelníček a začít cvičit na to, abychom dále hubli nebo si zhubnutá kila již udrželi. Ta zásadní změna musí nastat v našem podvědomí. Proto se říká, že hubnutí začíná v hlavě. Ne, že v hlavě si to nastavíme, že chceme zhubnout nebo něco změnit, ale že přijdeme na souvislosti, které nás vedou k tomu, že ve stresu jíme zrovna tohle, že s partnerem jíme takto, že v emocích saháme po tomhle atd. atd.

Paní Andree po hubnoucích eskapádách došlo, že vždy změní svoje stravovací návyky jen krátkodobě a po zhubnutí se ale pokaždé vrátí ke svému zajetému celoživotnímu schématu stravování, které jí postupně dovede k nabrání zhubnutých kil nazpátek. A tohle je ten zásadní moment. Změnit to, co dělá v jídle celý život a nefunguje jí to. Tady je tedy přehled, jaké zásadní změny musela paní Andrea udělat, aby se jí dařilo zhubnutá kila již udržovat:

• Paní Andrea v první řadě zjistila, že jí nefunguje odpoledne nesvačit. Celý dospělý život jedla 3x denně (a neříkám, že je to špatně, naopak, komu to vyhovuje a funguje, tak je to vhodná volba), nebyla však pro paní Andreu, jež byla zvyklá obědvat v poledne a večeřet až v sedm hodin večer. Dlouhá prodleva mezi těmito chody způsobila to, že večer po příchodu domů z práce jí už přepadal vlčí hlad a záchvatovitě snědla vše, co jí přišlo pod ruku. Přidáním odpolední svačiny (která obvykle sestávala z žitného chleba různě kombinovaného se šunkou, sýrem, vajíčkem tvarohovou pomazánkou, avokádem, humusem, mandlovým máslem…a nikdy k tomu nechyběla čerstvá zelenina či ovoce), tak prodloužila pocit sytosti a zamezila večernímu přejídání.
• Zásadní pro ní byl i návyk na svižné hodinové procházky s pejskem každé ráno před prací, protože její pracovní doba byla od 9 do 18 hodin. Večer už to obvykle nestíhala, ale ráno si tak navykla nastartovat takto den, ale i spalování tuků. Jistě, stálo ji to i překonání každodenních výmluv, proč by zrovna dnes jít neměla.
• Věděla, že když bude mít doma sladkosti, které byly předmětem její „slabosti“, tak že ne vždy ustojí je nejíst a chodit okolo nich, jako že tam nejsou. Proto laskavě požádala manžela a syna o to, ať sladkosti přestanou kupovat a když na něco budou mít chuť oni sami, tak že si to koupí samostatně a schovají někam, kde o tom paní Andrea nebude vědět. Rodina na to přistoupila, protože i oni ji chtěli v trvalém zhubnutí podpořit.
• Také zjistila, že když byla malá holka, tak její maminka zajídala starosti a smutky sladkostmi. Tohle si od ní Andrea převzala a celý život zajídala emoce a stresy sladkostmi, protože si to převzala jako vzorec od své maminky. Toto změnit, stálo Andreu nejvíce úsilí. Protože uvědomění, že si tento návyk převzala od maminky, tak jí ve změně návyku ještě nestačilo. Věděla, že jednak musí začít pracovat se svými emocemi a starostmi, ale také že bude zapotřebí přetransformovat tento návyk. Paní Andree zpočátku změny tohoto návyku začalo pomáhat to, že si místo nájezdu na sladké udělala půllitrový černý čaj s medem a citronem a ten popíjela. Sladká chuť v kombinaci s milovaným černým čajem ve větším množství ji pomohla se zklidnit a zamezit nájezdům na sladkosti. Ušetřila tak pěknou dávku zbytečných kilokalorií.
• V neposlední řadě pak Andrea začala „hřešit“ vědomě. Pojala to tak, že když měla na něco silnou chuť (u ní to bylo hlavně sladké), tak si začala přemítat nad motivem její chuti. Pokud se jednalo o situaci, že byla ve stresu a potřebovala sladké k uklidnění se (viz předchozí bod), pak zabral zmiňovaný černý čaj s medem a citronem a několikaminutové hluboké dýchání (představovala si, jak danou starost/stres vydechuje z těla ven). Pokud se jednalo o situaci, že si zpětně uvědomila, že přes den „hůře“ jedla a spíše jí kolísá hladina krevního cukru, pak si místo sladkého dala obvyklé vyvážené jídlo (například svačinu nebo večeři) a chuť na sladké najedením se přešla. Někdy byly její chutě otázkou ženského cyklu, tam věděla, že si kousek sladkého chce dát a dala. Jindy zjistila, že její aktuální chuť na sladké je jen nuda. Někdy pochytila i to, že jí začaly nahlodávat staré vzorce toho, co léta žila. Tam si sladké odepřela, protože tahle chuť na sladké byla „jen stará myšlenka“, která se hlásila o slovo. Když si v tu chvíli paní Andrea řekla: „ano, milá chuti na sladké, vím, o tobě, ale jsi jen výplod mé mysli“, tak se tato myšlenka rozplynula a chuť vymizela. Dalším případem byla situace, kdy si všechny tyto možnosti chutí na sladké paní Andrea v hlavě prošla, ale i nadále chuť si sladkost dát, přetrvala. Pak si ho s chutí, klidem a s vědomým vychutnáním každého sousta dopřála. To, že to bylo správně, že si sladké v tomto případě dopřála, poznala i tak, že po snězení neměla výčitky svědomí (které jí jinak po konzumaci sladkého přepadaly dost často).
• Vědomé dopřávání si sladkého čas od času ji přineslo i zjištění, že ze svých dietních eskapád, kdy si oblíbená jídla nebo sladké zcela odpírala, vždy začala mít stavy, že „hubnutí je za trest“. A s touto myšlenkou pokaždé hubla. „Hubnutí je za trest a až to skončí, tak se zase odměním“. Nyní, když si občas dopřeje sladké, tak už nemá pocit, že hubnutí je za trest a hubne kontinuálně pomalu, ale trvale.

Uvědomění na závěr:

Celý příběh zní velmi idylicky, ale od paní Andrey vím, že zásadní pro ni bylo pochopit, že nemůže chtít zhubnout celou dávku kilogramů hned teď a tady a navěky. Přestala se soustředit na velké změny a začala dělat jednu po druhé. Ne ze dne na den a všechny, ale vždy, když měla pocit, že jednu změnu svých návyků zvládla, implementovala do života další. A když měla pocit, že už je pro ní tento krok automatický, tak se vrhla na další krok svých změn. Někdo totiž nezvládne uskutečnit všechny změny naráz a ještě u toho vydržet. Naše stravovací návyky jsou obvykle zažité letité vzorce chování ve stravování a jejich změna potřebuje svoji pozornost a trpělivost. Proto – pokud se necítíte na to, že chcete hned měnit svůj jídelníček či životní styl od podlahy, vyzkoušejte zatím můj bezplatný online program
„Za 30 dní k lepšímu stravování“, kde najdete 15 malých postupných opakujících se kroků, které Vám pomohou jídelníček zas o trochu zlepšit.

Jídelníčky na míru, online jídelníčky a redukční kurzy ZDE

Pěkné dny přeje Bc. Martina Korejčková, DiS.
nutriční terapeutka, Plzeň
www.martinakorejckova.cz
FB: Stravování s radostí
Instagram: stravovanisradosti